Příběh Ivety

Moje zkušenost s bossingem skončila těžkým zánětem žlučníku a změnou zaměstnání. To vše se dělo ve školství. Dlouho jsem si nechtěla připustit, že se jedná právě o bossing. Dříve se to tak odborně nenazývalo. Ano, měla jsem už pár let pocit, že si na mě ředitelka "zasedla". Bylo to velké zatěžování prací, ostatním zadávala práce výrazně méně.

Ptala jsem se jí proč a odpověď jsem  nikdy nedostala. Nejhorší bylo, což bylo do očí bijící, její velmi přátelské chování ke všem ostatním kolegyním kromě mě, připadala jsem si jako páté kolo u vozu. Chování kolegyní ke mně se také postupně změnilo. Na vše mi dávaly pouze strohé odpovědi. Hlavně aby nadřízená neviděla, že se mnou mluví. Samozřejmě jsem měla ve škole i kamarádky, které to cítily stejně.

Ale u ostatních jsem pociťovala bezdůvodnou nadřazenost. Myslím, že tyto kolegyně by si zřejmě takové chování nedovolily, kdyby jim to vlastně nebylo umožněno. Podle toho, co viděly u vedení, se ke mně také chovaly. Hospitace ve třídách jsem měla nejčastěji na škole a vždy s velkými výtkami.

A přitom jsem byla vlastně nejzkušenější pedagog. Jsem kamarádská a veselá, zřejmě to byl ten problém. Po čase mi začalo docházet, že se nadřízená obává o své místo a snaží se mě ze školy dostat. Nikdy jsem po funkci netoužila, bavila mě přímá pedagogická práce s dětmi. Což jsem vždy zdůrazňovala.

Postupně se mi zhoršovalo zdraví. Do školy jsem chodila s obavami, co se v ten den bude dít, jestli budu mít zase hospitaci ve třídě , následovanou výtkami k mé pedagogické práci. Začal mě ze stresu zlobit žlučník. Na vyšetření se ukázalo, že to nejsou žlučové kameny ani písek. Lékař mi sdělil, že mám stresový žlučník.

„Nadřazenost druhých bez udání důvodu. Moje kolegyně by si zřejmě takové chování nedovolily, kdyby jim to vlastně nebylo umožněno. Co viděly u vedení, tak se také chovaly.“

A záchvaty jsem měla čím dál častěji. Situaci ve škole nikdo neřešil a já došla k závěru, že zeď hlavou neprorazím. Zdraví mám jen jedno a nervy jsem měla už na pochodu. 

Ta nespravedlnost se nedala už ustát. Rozhodla jsem se odejít po prázdninách na jinou školu, do neznáma. A mohu vám říci, že toho nelituji. Jsem teď opravdu šťastná a žlučník se přestal ozývat. Ale samozřejmě to nějakou dobu trvalo. Vůbec mě tehdy nenapadlo se bránit prostřednictvím Inspektorátu bezpečnosti práce. Teď už vím, jak postupovat. Naštěstí to již nepotřebuji, ale nikdo nikdy neví, co ho v životě může ještě potkat.

- Iveta, 57 let, učitelka