Příběh Tomáše

Jsem živnostník. A asi byste vůbec nečekali, že toto téma je i v mém oboru velmi aktuální. Přes 15 let jsem OSVČ v oboru veletrhy, výstavy – realizace výstavních expozic po celém světě. Výstavářské firmy si mě najímají na realizaci výstav – montáž a demontáž. Vždy odjedu na realizaci výstavy tak na 3 týdny. To, co se tam děje je nepopsatelné.

Práce standardně 12, někdy až 18 hodin denně. Jasně jedete tam přece vydělat peníze, ale za jakou cenu. Do toho ještě chování kolegů živnostníků. Čím více pracujete a patříte do top výstavářů, tím více jste terčem pomluv, naschválů a závisti, která je patrná na každém kroku. Už tak je to velmi fyzicky a psychicky náročná práce a do toho tady řešíte permanentní osobní tlaky.

Do Covidové přetržky to nebylo tak výrazné, neboť tam vždy pracovali zkušení dlouholetí výstaváři, kteří si byli schopni sami shánět práci, byli nad věcí a byli svým způsobem přátelé.

Zbyli ti, co si jinou práci nedokázali sehnat. Dlouho jsem přemýšlel, jestli se mám naplno vrátit. Ale 15 let byla dlouhá doba a práce mě bavila. Poznal jsem díky ní celý svět. Byl to však velký omyl, který mě stál psychické a fyzické zdraví.

„Čím více pracujete a patříte do top výstavářů,
tak o to více jste terčem pomluv, křiku, naschválů a nenávisti, která je patrna na každém kroku.“

Lidské vztahy zde byly velmi špatné. Větší nasazení ve všech směrech – pracovně, kamarádsky, lidsky - znamenalo, že stanete nepřítelem číslo jedna. Rozhodl jsem se tedy výstavy zcela odmítat. Ještě teď se z posledních výstav psychicky dostávám. To zažít nechcete.

Chování lidé se hodně změnilo, a to bohužel si myslím, že k horšímu a vše špatné se děje jen z pocitu strachu.

- Tomáš, 45 let, podnikatel